Zasazena mezi zvlněnými kopci bezejmenné krajiny, stará dílna tu stála po generace, její dřevěné trámy zvětralé desetiletími deště a slunce, její podlahy uhlazenéné nespočetnými kroky řemeslníků, kteří prošli jejími skřípajícími dveřmi.

Vůně pilin a strojního oleje se držela každého povrchu, trvalý parfém, který žádné větrání nedokázalo odstranit, jako by budova sama vstřebala práci a odhodlání každého, kdo kdy pracoval v jejích zdech. Nástroje všeho druhu visely na rezavých hácích — dláta, hoblíky, paličky a tažné nože — každý nesoucí neviditelné otisky prstů dávno zesnulých rukou, rukou, které tvarovaly dřevo do nábytku, rámů, kol a ozdob, jež si našly cestu do domovů po celém kraji. Jediná žárovka visela ze stropu na třepotajícím se kabelu a vrhala teplé jantarové světlo, díky němuž vypadaly částečky prachu jako malinké planety, které se líně vznášely vzduchem, lhostejné k plynutí času.

V rohu stála litinová kamna, studená a tichá, i když v zimě by vzplanula a naplnila prostor žárem tak prudkým a suchým, že dřevo naskládané vedle ní by praskalo a lupalo jako živá věc. Venku vítr procházel hájkem starých dubů a jejich stíny se přelévaly přes zamrzlé okenní tabulky v proměnlivých, neklidných vzorech, jako by se stromy snažily přečíst, co se děje uvnitř.